historian - El Salvador - All
Prishvin Russian writer and hunter.
Mikhail Mikhailovich Prishvin (1873-1954) was an outstanding Russian and Soviet writer, novelist and publicist, correspondent, traveler, photographer, local historian, teacher.
But perhaps the most famous aspect of Mikhail Prishvin's life and work is his passion for hunting. Hunting is not simple, but filled with the deepest love and respect for nature. Prishvin considered hunting not only a simple means of subsistence, but also a way of communicating with nature and understanding its ways.
He used his experience as a hunter in his works, enriching them, enlivening the world of nature for readers. During the hunt, Prishvin often took photographs and notes. These drafts then endowed the landscapes of his stories with living force and almost physically tangible properties, as if the reader himself found himself in these places, they were so authentic. Prishvin was a hunter, but he did not hunt just for the excitement, all his hunting was in moderation and did not harm the wild.
Wandering with a hunting rifle, Mikhail Prishvin, for the most part, simply observed nature, noticed features and the unknown, which often escapes our gaze.
Prishvin was a pioneer of photography in Russia. And despite the huge size of the cameras in those days, the writer took a photo accessory on his long hunting trips. Prishvin illustrated his first book, "In the Land of Undeterred Birds," with his photographs taken in 1906 during a hike in the North with the help of a bulky camera belonging to a fellow traveler.
Particular value has Prishvin diaries, which he kept throughout his life, for more than half a century – from 1905 to his death, trying not to miss a single day. It contains the entire epoch of the first half of the twentieth century, lived by an attentive and sensitive person. They are constantly arguing with oneself, searching for one's place in the world, and reflecting on society, country, and time. And of course they describe the great hunts of the great writer.
Browning Auto-5 12 Gauge (1930) Review
I recently had the opportunity to handle a Browning Auto-5 in 12 gauge, manufactured in 1930, and I must say it left quite an impression on me. Here’s my honest review with its pros and cons.
Browning Auto-5 Pros:
Iconic Design: The Browning Auto-5 is a classic shotgun with elegant lines and a beautifully polished finish. The craftsmanship from the early 1930s is impressive and makes it a real collector’s item.
Reliable Performance: This shotgun has a reputation for reliability, and my experience confirmed it. The semi-automatic action cycles smoothly, allowing for fast follow-up shots.
Versatile Choke: The modified choke barrel (semi-choke) provides versatility for various shooting applications, whether for hunting or clay shooting. It's capable of delivering consistent patterns.
Historic Value: Owning a piece from 1930 comes with a certain historical charm. It's fascinating to think about the history behind this firearm and the many hunts it has been part of.
Comfortable Handling: The balance and weight distribution make it easy to maneuver. It feels comfortable in hand and allows for quick aim.
Browning Auto-5 Cons:
Weight: Being an older model, it tends to be heavier compared to modern shotguns. This can be a drawback for extended outings in the field.
Limited Availability of Parts: Due to its age, finding specific replacement parts can be challenging, should repairs be necessary. Some users might find this frustrating if maintenance is required.
Older Technology: While the design is classic, it lacks some of the modern conveniences and technologies found in contemporary shotguns, such as recoil reduction systems. It may not be as comfortable to shoot longer sessions.
Aesthetic Wear: Depending on the condition, older models can show signs of wear, such as minor scratches or pitting. Collectors may prefer near-mint-condition firearms.
Overall, the Browning Auto-5 12 gauge from 1930 is a beautiful and functional shotgun that stands the test of time. While it has some drawbacks, its historical significance, reliability, and aesthetic appeal make it a worthwhile investment for any firearm enthusiast.
Tags: #BrowningAuto5 #12Gauge #ShotgunReview #VintageFirearms #Hunting #CollectorItems #ClassicDesign #1910sFirearms #SemiAutomaticShotgun #GunReview
Historie lovu losa evropského (Alces alces)
Los evropský je největší zvěří jelenovitou na našem území. Z historického hlediska byl ale los pro naše kronikáře a historiky nezajímavý. Výskyt losa v Čechách se začal důsledněji mapovat až po roce 1957, kdy u nás docházelo k častým výskytům losa.
Prvotní zmínka o výskytu losa pochází z druhé poloviny 16. století. První losi byli chování v menší obůrce při oboře poděbradské, kde měli svoji ošetřovatelku paní Maruši z Polabce. Chovaní losi pocházeli z nedalekého Polska. Odtud si je nechal poslat císař Ferdinand I. v roce 1563 byla poděbradská obůrka obohacena o další dva kusy losů, kteří pocházeli opět z Polska.
Jejich původ pocházel přímo od Kateřiny, královny polské, která byla sestra arciknížete Ferdinanda. Po jeho smrti daroval nastupující císař Maxmilián jednoho losa bratru arciknížeti Ferdinandovi na Křivoklát. Další kusy losí zvěře k nám byli přivezeni například z Litvy. Písemná zmínka o úspěšném chovu losa pochází z z roku 1567, kdy křivoklátský hejtman Oulička píše stížnost Ferdinandu Tyrolskému do Innsbrucku. Tomu si stěžuje, že si s losem neví rady, jelikož mu zhryzal všechny třešňové rouby, které potom uschly.
Zajímavostí celých událostí je fakt, že mladí losi se dají snadno ochočit a zvěř k nám byla z uvedených států přihnána.
U celkem 7 přihnaných kusů nejsou patrné žádné bližší záznamy. Nevíme tedy, zda v uvedených kusech byla i losice, která by zaručovala přírůstek mláděte.
Písemné zmínky o lovu losa nejsou nikterak bohaté. Dostupné jsou pouze informace o ulovení losa na panství děčínském v roce 1570 a lov losa v polabském Slezsku na pravém břehu Odry v roce 1888. Počáteční záznamy o výskytu losa u nás v roce 1956 jsou zapříčiněny uniklou zvěří z Polska, kde byli chovaní losi vypuštění do volnosti v roce 1956.
V Čechách se tak můžeme dopátrat o prvních zmínkách výskytu losa v oblasti Litoměřic a následně Krušných hor, kde byl los dokonce omylem uloven.
Mladý los se také ukázal v zámeckém parku na Kačině. Tam si los velice oblíbil vrbovnu s mladými pruty na které se chodil pravidelně večer pást.
Větší výskyt losa v počtech 7 kusů byl zaznamenáván L. Biedermanem z německá v letech 1957-1966. Je tedy patrné, že los nebyl naší původní zvěří. Z okolních států k nám jen přicházel a proto ani uvedené počty nejsou nikdy stoprocentně ověřené. Uvedení losi byli často započítáni vícekrát a tak údaje o tom, že na našem území bylo v letech 1967-1976 32 kusů (18 samců a 14 samic), jsou značně zavádějící.
První losí mládě se v Čechách objevilo až v roce 1974 v polesí Vojířov v Jižních Čechách. Losi se totiž v Jižních Čechách dokázali usadit a adaptovat podmínkám místní krajiny. Losí samice dokázala v dalších letech přivézt na svět i dvě mláďata. Tím byla započata jihočeská losí populace. Tato losice pravidelně obohacovala jihočeský chov až do roku 1989, kdy byla v červenci nalezena uhynulá. Losí migrace zapříčinila výskyt losa i v okolních jihočeských honitbách. Zde však nebyl nikdy loven. V říjnu roku 1989 byl nalezen uhynulý losí samec – špičák u Dolního Dvořiště, kde se zamotal do drátěného oplocení. Trofej tohoto jedince je k vidění v loveckém muzeu Ohrada.
Jihočeský chov byl časem rozšířen ještě na dvě místa a to v honitbě Pleše u Kardašovy Řečice a v oblasti mezi údolní nádrží Lipno. Los tak našel na našem území příznivé podmínky k životu.
