historiske - El Salvador - All
for meget længe siden, i den historiske fortid, var steppebobak murmeldyr en almindelig art for skovsteppe- og steppedelene af hele den russiske slette og Kasakhstan. En af hovedårsagerne til reduktionen i dets antal og rækkevidde i historisk tid var, sammen med fiskeriet, landbruget. Fra anden halvdel af det 19. århundrede steg andelen af agerjord i Volga-regionen, ved Don og andre steder hurtigt. Murmeldyr blev tvunget til at flytte til såkaldt ubelejlige lande - ind i kløfter, kløfter, i udkanten af skove og skråningerne af flodterrasser. De blev bevaret på sådanne stationer.
Antropogen faktor
Under påvirkning af forskellige menneskeskabte faktorer, i begyndelsen af det 20. århundrede, var de vigtigste bestande af steppe murmeldyr stærkt undermineret. Denne situation forværredes i årene med historiske katastrofer: hungersnød i Volga-regionen og andre steder, hvor murmeldyr levede i 1921-1922; i perioden med kollektivisering og afgrødesvigt i 30'erne af det sidste århundrede; under Den Store Fædrelandskrig, hvor den lokale befolkning jagede murmeldyr til føde. Som et resultat blev depressionen i murmeldyrbestanden endnu mere intensiveret i 20-50'erne. Intensiv pløjning af jomfruelige jorder i sovjettiden og videnskabeligt udokumenteret overdreven fiskeri opdelte murmeldyrets udbredelse i separate isolerede bestande, hvilket bragte murmeldyret på randen af udryddelse de fleste steder på den russiske slette.
Vækst i tal
Og først i begyndelsen af 60'erne af det sidste århundrede begyndte dets antal gradvist at vokse. Hvorfor? Dette kan forklares med ændringer i murmeldyrets liv i forholdene i det menneskeskabte landskab. Murmeldyret er blevet mindre sky over for mennesker, sammensætningen af dens føde er ændret, og dyrene har fundet nye levesteder. Væksten i antallet blev også lettet af etableringen af dens udbredte beskyttelse og byttet af skadelige rovdyr - murmeldyrens fjender. Således levede murmeldyr i 1981 i ti regioner og autonome republikker i den europæiske del af RSFSR. Derefter nåede deres antal omkring 50-80 tusinde hoveder. Det samme antal murmeldyr var i Ukraine.
Areal
Tidligere løb den nordlige grænse af bobak-området i den europæiske del af RSFSR, ifølge biologer, gennem de sydlige regioner i Bryansk-regionen, i nærheden af byer som Novomoskovsk i Tula-regionen, Mikhailov i Ryazan region, Sergach i Nizhny Novgorod-regionen, Kanash i Chuvash-republikken, Almetyevsk i Tatarrepublikken, Birsk, Bashkir-republikken. Fossile rester af steppe-murmeldyr blev fundet selv i Moskva- og Vladimir-regionerne. I syd blev bobak fundet på kysten af Azovhavet, i nærheden af byen Taganrog i Rostov-regionen, i Kuban, i Stavropol-territoriet, Kalmykia og Dagestan. Derudover var steppe-marmoten udbredt i det sydlige Ural, på territoriet af den nuværende Orenburg-region.
Reakklimatisering
Siden 1970'erne begyndte arbejdet med reakklimatiseringen af steppemurmeldyren i RSFSR. Alt arbejde på murmeldyr-baibak fik et særligt stort omfang, efter at den europæiske underart af denne gnaver blev inkluderet i den røde bog i Rusland i 1982. Og i 1985 boede omkring 232 tusind hoveder af steppe-marmot i RSFSR.
Storstilet genakklimatiseringsarbejde, forbedret beskyttelse og et fuldstændigt forbud mod fiskeri førte til en stigning i antallet af gnavere, og i nogle regioner begyndte det straks at forårsage betydelig skade på landbruget og slog sig ned på dyrkede afgrøder. Dette skete på grund af manglen på foranstaltninger til at regulere antallet, som ikke udføres i forhold til vilde dyr, der er opført i den røde bog i Rusland. "Overdensitet" i murmeldyrbopladser fører blandt andet til et fald i dyrebestandens reproduktion, en stigning i dyrenes dødelighed og som følge heraf deres overgang til dyrkede afgrøder til videre livsaktiviteter. Derfor, selv om steppemurmeldyr var opført i Ruslands Røde Bog, for at forhindre skader på landbruget, bør nogle af dyrene årligt fjernes fra befolkningen, primært dem, der lever på landbrugsmarker. Dette blev ikke gjort.
Zámek Blatná patří k významným mysliveckým památkám díky své expozici sbírek loveckých trofejí, loveckých zbraní, gotických nástěnných maleb s loveckými náměty. V zámku můžete nalézt lovecký salón i odkaz věnovaný F. d.Estemu.
Dnešní zámecký soubor Blatná patří nesporně mezi stavebně-historicky nejhodnotnější a architektonicky nejvýznamnější památky svého durhu u nás. Svou dlouhou historií, svébytnou architekturou ve vzácně dochovaném prostředí parků a vodních ploch i současným stavem se řadí ke klenotům mezi hradními komplexy. Vedle Švihova a Červené Lhoty je jedním z nejzachovalejších vodních panských sídel v České republice. Stavebně historický vývoj učinil z tohoto objektu pozoruhodnou ukázku uměleckých slohů minulých staletí, a protože se během svého vývoje nacházel převážně v držení významných šlechtických rodů, byla Blatná místem, kde se rodily a přetvářely dějiny střední Evropy.
Zámecký park s rozlohou 42 ha patří k nejpůvabnějším místům v regionu. Veřejnosti je celoročně přístupný, lidé tento park navštěvovali už za dob Ferdinanda Hildprandta. Původní oboru nechal začátkem 19. století upravit v přední části ve stylu anglického parku František (Franz) Hildprandt. Zadní část parku byla uchována v původní podobě se "sejpy" (pozůstatky dávných rýžovišť zlata), porostlými letitými stromy.
Oblíbenou atrakcí zámeckého parku je početné stádu daňku skvrnitých, kteří se zde volně pasou a jsou velmi krotcí, stejně jako hejno pávů. Ozdobou parku je mnoho letitých dubů. Nejznámější z nich, památný dub královny Johanky, pod kterým prý ráda sedávala a kde se setkala se svým budoucím manželem, králem Jiřím z Poděbrad, však padl v osmdesátých letech 20.století. Dub, jenž měl v průměru 180 centimetrů, byl přes 800 let starý a 30 metrů vysoký.
Historie lovu losa evropského (Alces alces)
Los evropský je největší zvěří jelenovitou na našem území. Z historického hlediska byl ale los pro naše kronikáře a historiky nezajímavý. Výskyt losa v Čechách se začal důsledněji mapovat až po roce 1957, kdy u nás docházelo k častým výskytům losa.
Prvotní zmínka o výskytu losa pochází z druhé poloviny 16. století. První losi byli chování v menší obůrce při oboře poděbradské, kde měli svoji ošetřovatelku paní Maruši z Polabce. Chovaní losi pocházeli z nedalekého Polska. Odtud si je nechal poslat císař Ferdinand I. v roce 1563 byla poděbradská obůrka obohacena o další dva kusy losů, kteří pocházeli opět z Polska.
Jejich původ pocházel přímo od Kateřiny, královny polské, která byla sestra arciknížete Ferdinanda. Po jeho smrti daroval nastupující císař Maxmilián jednoho losa bratru arciknížeti Ferdinandovi na Křivoklát. Další kusy losí zvěře k nám byli přivezeni například z Litvy. Písemná zmínka o úspěšném chovu losa pochází z z roku 1567, kdy křivoklátský hejtman Oulička píše stížnost Ferdinandu Tyrolskému do Innsbrucku. Tomu si stěžuje, že si s losem neví rady, jelikož mu zhryzal všechny třešňové rouby, které potom uschly.
Zajímavostí celých událostí je fakt, že mladí losi se dají snadno ochočit a zvěř k nám byla z uvedených států přihnána.
U celkem 7 přihnaných kusů nejsou patrné žádné bližší záznamy. Nevíme tedy, zda v uvedených kusech byla i losice, která by zaručovala přírůstek mláděte.
Písemné zmínky o lovu losa nejsou nikterak bohaté. Dostupné jsou pouze informace o ulovení losa na panství děčínském v roce 1570 a lov losa v polabském Slezsku na pravém břehu Odry v roce 1888. Počáteční záznamy o výskytu losa u nás v roce 1956 jsou zapříčiněny uniklou zvěří z Polska, kde byli chovaní losi vypuštění do volnosti v roce 1956.
V Čechách se tak můžeme dopátrat o prvních zmínkách výskytu losa v oblasti Litoměřic a následně Krušných hor, kde byl los dokonce omylem uloven.
Mladý los se také ukázal v zámeckém parku na Kačině. Tam si los velice oblíbil vrbovnu s mladými pruty na které se chodil pravidelně večer pást.
Větší výskyt losa v počtech 7 kusů byl zaznamenáván L. Biedermanem z německá v letech 1957-1966. Je tedy patrné, že los nebyl naší původní zvěří. Z okolních států k nám jen přicházel a proto ani uvedené počty nejsou nikdy stoprocentně ověřené. Uvedení losi byli často započítáni vícekrát a tak údaje o tom, že na našem území bylo v letech 1967-1976 32 kusů (18 samců a 14 samic), jsou značně zavádějící.
První losí mládě se v Čechách objevilo až v roce 1974 v polesí Vojířov v Jižních Čechách. Losi se totiž v Jižních Čechách dokázali usadit a adaptovat podmínkám místní krajiny. Losí samice dokázala v dalších letech přivézt na svět i dvě mláďata. Tím byla započata jihočeská losí populace. Tato losice pravidelně obohacovala jihočeský chov až do roku 1989, kdy byla v červenci nalezena uhynulá. Losí migrace zapříčinila výskyt losa i v okolních jihočeských honitbách. Zde však nebyl nikdy loven. V říjnu roku 1989 byl nalezen uhynulý losí samec – špičák u Dolního Dvořiště, kde se zamotal do drátěného oplocení. Trofej tohoto jedince je k vidění v loveckém muzeu Ohrada.
Jihočeský chov byl časem rozšířen ještě na dvě místa a to v honitbě Pleše u Kardašovy Řečice a v oblasti mezi údolní nádrží Lipno. Los tak našel na našem území příznivé podmínky k životu.
